Škytnutí třetí

Jsem toho plný. A přesto nejsem schopen v tom všem najít nějaký smysl, když ne ten naprostý, tak alespoň sám pro sebe. Nikdy jsem nečetl Bibli, ale mohu s jistotou říct, že svůj život na této planetě považuji za jistý druh očistce. Nejspíš je to přemrštěný pohled. Že by byl opravdu ten můj svět ten z nejlepších? Tak proč jsem neustále na pochybách? Možná si ničeho nevážím. Jenže nemám rád ty jazýčky na vahách. Ono to prostě JE! A vše to bude kolem mě, ať si toho budu všímat nebo ne. To asi něco k té spravedlnosti. Mnohokrát jsem slyšel, že se nad sebou mám zamyslet, to už jsem však dávno o sobě přemýšlel, přemítal, rovnal a srovnával, porovnával, kategorizoval a třídil. Dodnes se v sobě nevyznám. Je toho spousta a tak málo času. Všechno je prý jen jedna a ta samá věc, jen jinak uspořádaná. Jak překonat chtíč po pořádku, aby při úklidu nakonec nevznikl chaos. Tak bezmocný se cítím. Možná je na čase přiložit pod kotel, ale ne jen hnědé uhlí, či koks, ale jaderné palivo. Jaký je vlastně ten celkový úmysl a kdo má moc velet osudu. Někdo věří v Boha či Bohy, někdo věří ve vědu a někdo nevěří vůbec v nic a někdo je přelétavý, tak jak se proměňuje hudba na jeho seznamu skladeb. Celý život je třeba růst. Někdo roste do šířky, někdo roste do výšky a někdo zarůstá do země. Všechno je to však přímý směr, ať už přímo středem nebo alternativními proudy se vše tlačí vpřed. Pojďte do první řady, nechat se poplivat, poprskat a pošpinit. Možná opět ztrácím smysl pro míru. Vždyť metr i kilogram mají vlastní přesnou specifikaci uloženou v jakémsi institutu. Všechno je to opis jednoho a toho samého. Rekapitulace. A co ta vlastně má společného s kapitulací? A v další kapitole nabízím věčný rozkol mezi dobrem a zlem, pravdou a lží, úlitbou a sterilitou. Každý organismus jednou selže. Nevěřím v trvalou udržitelnost, ani v nesmrtelné mimoZemšťany. Každé sci-fi nás učí, že vazby jsou pomíjívé a struktura je tak relativní, ne však jako, ale tak. A odkud čerpáte svou inspiraci vy? Viděl jsem spoustu krváků, romantických filmů, kriminálních seriálů, mystických a fantaskních počinů, dramat a komedií, dokumentů a reality show. Všechno je možné a nic není neuvěřitelné. Jediné co zbývá je servilita a schopnost se přizpůsobit současnému trendu, ať už je to yoga nebo pití o weekendu. Ten kdo přijde poslední většinou zmaří to, oč usiloval ten z prvních. I odpad, seč je komunální, skončí na skládkách. A tak skládám slova, jedno po druhém, vedle sebe a není cesty zpět, možná jen v tu pravou chvíli si ta slova rozmyslet. A tak nevzniká pavučina, ale šíří se vlákna směry, které jsou takřka nahodilé. A vše souvisí se vším. To co se odehrává všude kolem jsou spojené nádoby a přemíra na jedné straně musí zákonitě expandovat do „prázdného“ prostoru na straně druhé. Tak to však ve skutečnosti není, jelikož vše se jen rozpíná. Odnikud nikam. Prostor v neprostoru. Tak jaký je vlastně ten možný vyšší záměr? Možná je to prázdnota, až vše expanduje do rozměrů, kdy mezi sebou vše ztratí veškeré vazby. A zde přichází ve smysl úloha autonomních biologických strojů, posbírat a udržet pohromadě hmotu. Vidím v tom možný záměr – zvládne existence přejít v bytí? Jediným smyslem je pravděpodobně překonání všech rozídlů mezi potenciály a zánik v blahobytu expanzivní ekvivalence (rozpínavé rovnosti). Pokud se opravdu vesmír v jednu chvíli začne smršťovat, pak v konečném okamžiku započne vše znovu a jinak. Pokud se bude rozpínat do nekonečných rozměrů (které jsou mimo jiné konečné), pak vše zanikne v nekonečné konečné rovnováze. Pak se ptám, převládne chaos a nerovnováha, nebo struktura a rovnováha? V Bibli, pokud se nemýlím, píše, prach jsi a v prach se obrátíš – někdo to věděl dřív než já, že existuje vyšší záměr, než pouhá existence? Jaká to potupa (prosím. pro ty, kteří to nechápou, to bude asi ironie – jen pro jistotu). Čerpám z věrohodných zdrojů pocitů a víry. A co jiného je víra, než cit pro vyšší dobro? A když už tu máme tuto diverzi mezi dobrem a zlem – zlo vzniká z nerovnosti a z velké části tu hraje roli to, čemu říkáme závist – jenže bez závisti by nebylo možné dojít k rovnováze, jelikož by nikdo neusiloval o více než je méně. Rovnováha bude nejspíš to kouzelné slovo. Naplnění Boží vůle v podobě ráje, kde vše je naprosté a dokonalé – dokonalé, jako i statické. Kolik životů je třeba ještě prožít, než jednou expanze dospěje k zániku v podobě absolutní rovnováhy… (ano, přestane kmitání). Je to tu nějaké napjaté. A tak vás všechny zdravím a přeji dobrou noc, po které se všichni v lepším či horším případě vzbudíme do dalšího dne.

Škytnutí druhé

Fura COMEs Back. Musím si klást otázku, co že je vlastně to, co je ještě bezpečné a co už je nebezpečné. Internet obsahuje velké množství nebezpečných zdrojů informací. Jsem pak i takovým zdrojem nebezpečí já? Nemám žádnou zpětnou vazbu ohledně věcí/úmyslů (seč i nezamýšlených), jenž jsem kdy na plén internetu umístil. Budu se jen utěšovat smyšlenkou, že tomu tak není. Domnívám se, že jsem moc malý na to, abych pohnul ledy světa svým chováním sám sebou tak často považovaným za deviantní. Jak jinak to brát na okraji světa uprostřed Tesca. Kdybych si měl vzpomenout, jak jsem přešel ze slepé důvěry k slepé nedůvěřivosti, mohl bych jen oznámit, že se jednalo o okamžik. Nejmenší zlo je nejspíš tím nejlepším úmyslem. A strach vyjádřit své pochyby mne tlačí ke zdi. Vlastně a totiž jaký má vůbec smysl pochybnost o čemkoliv z čeho pravda nikdy nevykoukne ani nejmenší škvírkou a kdo se slepou myslí by se chtěl stát soudcem, aby mohl za vinu poslat objekt katu. Být konkrétní také bolí a je tak snadné narazit tak na odpor. A názor nás stojí víc než hmotné statky. Zaprodat vlastní duší za rozkol ve věci pochybné. Tak proč někteří nechápou ani ten starý zákon. Vše co píši je jen mávnutí rukou do větru a i mě samému jsou tato slova bzučením mouchy ve vlastních uších (ó, svatý Waltari). Vše už bylo řečeno poprvé a zopakováno nesčetněkrát. Vlastně se z mé strany jedná nejspíše jen o další marnivost. Jaká je vlastně ta správná výchova? Ke cti? A tady už se dostávám na vratké nestabilní podloží otazníků na konci vět a odpověď neznám. Jak by vůbec mohl být jedince pouze čestným, když takovým jednáním může poškodit sám sebe. Musel by se spolehnout na soucit těch „druhých“. Chybami se člověk učí. A definitivní příručka k životu není v žádném z knihkupectví a ani v digitální podobě k mání. Empiricky bezduchý konstrukt v mé mysli plesá radostí nad tíhou slov obsažených v tomto textu. Staletími a dobami kovů vžitá potřeba vytěžit maximum ze zdrojů, které jsou dosažitelné a k dispozici. Nutkavé volání po přetavení získaných nerostů na účelné a nutně nepostradatelné cokoliv. A tak tu sedím a všechna slova zdají se prázdnější, než zdála se kdykoliv dříve. Cítím se bezmocný sám k sobě. Jestli je vlastně vůbec možné věřit tomu, že pravda je jen jedna, když každý může mít tu vlastní. Kdysi jsem obdržel otázku, kam že to vlastně tak spěchám. Nevěděl jsem to tenkrát a nevím to ani dnes. Mohl bych jen říct, že jsem nejspíš doufal, že tak alespoň někam dojdu. Neumím být součástí čehokoliv většího. Znám však spoustu malých slepých uliček. Tento text je nejspíš jednou z nich, což však nedokáži sám posoudit. Tak si říkám, že příště napíšu něco víc vtipného, ona i ironie může být užitečná, většinou bolí méně než pravda (vlnka sem a vlnka tam, vedu si loďku svou a už nehledám břeh, kde bych zakotvil, nenašel jsem v současnost a takový, kde spočinul bych rád nejspíš ani není). Jsem tak moc pyšný na vlastní pochyby a mám tak moc veliký strach ze lži, že už nejsem schopen uvěřit téměř čemukoliv, ale dokažte, že toto je ta pravda. A jak jinak zakončit tento dlouhý povzdech, než slavným výrokem, že pravda a láska zvítězí, možná malým dodatkem, že se již jistě všichni velice těší.

Škytnutí první

Nejspíš je důležité poskládat si myšlenky do korektních struktur, rozhodně nekombinovat to, co k sobě nepřísluší. Co je neslušné, to nepřísluší a je lépe neslyšet. A tak poučený, že bez hrdinů k nimž lze vzhlížet, jsem tím nejhorším, prožívám sám se sebou další noc a vyhlížím spánek skrze sklenice s vínem. Víra je důležitou součástí každého jednotlivého zplozeného a je jedno v co nebo koho, neboť pomáhá udávat mu směr skrze to, co nepřísluší, co je nepatřičné a je třeba změnit. Bojovný duch každého je hnán vírou v to, co považuje za zlepšení světa, tak jak ho vidí nejlepší i pro druhé. Nemám hrdinů, jenž by mi poskytli víru, jsem jen závislým vazalem výstřelků doby nazývané moderní. Ne, nikdo z nás nemůže prohrát, jediné co nás čeká je konec příchozí dříve, než je vše, v co věříme, uhotoveno. (Někdy se už konečně musím podívat, jak je definováno bláznovství.) Je to dávno, co obdržel jsem dopisní obálku s nadpisem „deziluze z utopie“. Budu si muset obsah té obálky znovu přečíst, neb tenkrát jsem ho nechápal, či pocítil jako zklamání. Prázdná, bezobsažná, vykradená, zbytečná slova. (Všechna slova, ne ta obsažená na papíru v obálce.) Na úrodnou půdu padá jen zloba a zlost, tak jak i neuctivost. Ptám se na čestnost a jaká je její četnost v tomto okolí nebo možná soukolí. Je těžké mluvit o velkých věcech, když vlastní myšlenky jsou zakrnělé. Cit a soucit mám ten pocit. Odcizení a provinění, když přiznám, co se změní. Elevace, eskalace, emancipace extra erodované existence. Elementární edukace extrapolovaného enthusiasty. Evoluce empatie. Dá se snad vše popsat jedním slovem: „vše“. Jestli je to lhostejnost nebo nepřístojnost, už nehraje roli. Jsem ten, co hrál si se smrtí. Přežití k přemýšlení donutí. Ale co je to to pravé, a proč to co je levé, je nekladné. Podnět a předsudek. Až nebudou stačit slova, bude třeba začít znova (ano… znovu je správně – on je to ten nov). Asi to není psáno ve hvězdách, obzvláště pokud jde o Měsíc. A vše jen tak hluboké, jak hluboká je ta nejhlubší a ještě hlubší mysl. Každé další zrození je následováno ještě více dalšejšími, a kde je vyvrcholení v konečném a slova smyslu zániku druhu a všech blízkých druhů. Tak když nelze zachránit svět, třeba zachránit alespoň sebe sama. Pro někoho zdá se důležité vyvrcholení, někdo dává větší význam průběhu a někdo jen přemýšlí o tom, kde vlastně začít. A když je vše konečně napůl, objeví se třetí. A kdo se má vyznat v té změti, propojených a propletených a popletených a pomatených ve prospěch v neprospěch. Neřeknu vám nic a přesto vypovím vše. Je tak krásné být zmatený. Čím méně rozumím, tím jsem šťastnějším. Čím méně struktur propojím. A co teorie spiknutí – mohu zůstat v klidu – je to jen teorie, žádný průkazný důkaz. Jde jen o věčný (alespoň zatím) souboj člověka s člověkem. Jednotlivec proti jednotlivci, každý sám za sebe proti sobě samému. Entita. Entity. The Hell, damn and krucifized things and honestly no truth. I will tell you, I want to sell you… what The Hell. Memorized. Memo. Everything is referenced to The First Person Who Was Able To Lie (T.F.P.W.W.A.T.L.). Očistec v podobě života na Zemi. Lež je se mnou, s tebou, s námi. Má mnoho podob. Ďábel je v myšlence. Jsem úchylný úchyl uchylující se k tomu všemu. A přes všechnu nejistotu jsem si tím vším jistý (alespoň trochu). A pokud trochu nestačí, tak alespoň málo. A kde je hudba? Měla by hrát hudba. Ale nebojte se, chléb bude, i S(s)metana bude. Nic neslibuji, prohrál jsem už zprvu, nemám šanci, mám jen štěstí. A i když příležitost dělá zloděje, nechci krást. Jak překrásná je to pavučina všehomíra. A pokud někdo tvrdí, že je něco absolutně definitivní, musím říct, nejspíš je naivní. Reimplementace novelizované definice je aktualizací. A když se tak jako já začnete ztrácet ve změti slov… Cože? Líná huba, holé neštěstí, říká babička. Jenže raději mlčím, než abych reagoval neodpovídajícím způsobem – promiň pramatko. A zatím, co já vím, že jediným smyslem života je jeho pokračování za jakoukoliv cenu, někdo ještě nejspíš tápe. Nejhorší, co se komukoliv může stát, je být neinformovaný. Ne nadarmo jde o intelligence. Moderní člověk bojuje pomocí informací a posílá druhé proti proudu zákonů, které jsou dány, avšak málokdy plně respektovány. A tak dále, pro pana krále… pro pána Boha, už jsem zase nějaké to století v minulosti. Ale ano, jsem pomalý, tak snad želva co pomalu kráčí, bude mít štěstí a zajíc prospí delší dobu, než by měl.