Vysněný nástroj

Takže je třeba si to zrekapitulovat. ZLib-1.2.11, libPNG-1.6.37, libjpeg-turbo-2.0.2, openjpeg-2.3.1, tiff-4.0.10, bzip2-1.0.6, xz-5.2.4, portaudio-v19, portmidi-r227, portsmf-r227, harfbuzz-2.4.0, freetype-2.10.0, libwebp-1.0.2, libxml2-2.9.9, lcms2-2.9, libssh2-1.8.2, openssl-1.1.1b, libcurl-7.64.1, llvm-5.0.2, cfe-5.0.2, fltk-1.3.5, libogg-1.3.3, libvorbis-1.3.6, flac-1.3.2, speex-1.2.0, sqlite-amalgamation-3280000, libsndfile-1.0.28, libsamplerate-0.1.9, libmusicxml-3.14, liblo-0.30, fluidsynth-2.0.5, LuaJIT-2.0.5, stk-4.6.1, hdf5-1.10.5, faust-2.15.11, csound-6.12.2, icu-64_2, qt-everywhere-src-5.12.3 . Tak snad jsem něco nevynechal. To jsou podle mně knihovny ze světa otevřeného zdrojového kódu, které jsou zapotřebí k sestavení mnou vysněného nástroje na kompozici hudby…

Takže zbývá jen naučit se všechna rozhraní, všechny používané formální jazyky a je třeba neopomenout protokoly různých vstupně výstupních částí.

Pak je třeba toto vše poskládat do uceleného (alespoň) prototypu programu s grafickým uživatelským rozhraním.

A asi úplně na konec je třeba, naučit se skládat libozvučné tóny kompozic nejen populárních v podobě tempa, výšek, délek a snad i spektra. I nejjednodušší oscilátor je k ničemu, když k němu není správný notový zápis.

Tak ti OF přeji hodně zdaru s těmi všemi úžasnými nástroji, které máš k dispozici. Jen je smůla, že jsi blb. Ani tu Rubikovu kostku jsi neposkládal.

Tak abych šel vytrvávat. Kolik hezkých chvil si mohu užít s názvy funkcí těch knihoven a při tom cítit tu sílu pod jejich povrchem. Problém je vždy a zůstává stejný- kompozice. Ať to vezmu zleva či zprava (z jakéhokoliv úhlu), vždy ztroskotám na nějaké neslučitelnosti a to už mě vážně nebaví. Hrát si s modelínou je bezva, ale to jen do té doby, než se z ní stane nechutná šedá břečka, stékající po prstech tím vším tvarováním a slučováním. Jenže… když tu modelínu rozbalím a nechám ji tak jak je, pak ztrácí svůj smysl. Takže… slepit dohromady ve všech barvách duhy a nedopustit šedou břečku. To není jednoduché při neznalosti toho všeho, co se skrývá pod tím, co se lepí k sobě, protože pak je to slepeno násilím a břečce se nelze vyhnout. Jistě že není třeba jít ve znalosti až na atomy.

Jednoduše opět skončím u přípravy nástrojů. Nejspíš je to i strach z šedé břečky, co mě objímá. Kdyby mě tak ten strach alespoň jen obcházel. 😉

V obrazech, v odrazech

Když jednotlivec nadává na lidstvo, nadává i sám na sebe. Potažmo smyčky se pnou kolem částí lidství. Kdo nebo co nás utváří k jakému obrazu? Chtěl bych to vše vědět hned a bez trpělivosti se málo dozvím, zda-li je tam, či není, něco víc než zapomnění. Je snad jedinou perspektivou věčnosti zápis v knize knih? Co nám vzkazuje historie, je prý jen tím, co napsali vítězové a ti nekorektní v té či oné době se zlou se potáží, ať nám výzkumy historie ukáží, kdo je kdo. Kdo je kým? Čím byl pro koho a jak je jedinou odpovědí na otázky minulosti.

Často se ztrácím sám v sobě a nemám kam uhnout a co zatajit – protože – tam uvnitř vlastní hlavy jsem jediným pánem sám. Je to otázka přípustnosti, tam kde se lámou hodnoty. Co je otázkou závislosti? Kde brát jen?? Představa post-apokalyptického světa, v němž „vytáhnu“ dvě „krabky“ denně?? Tak to bych asi v tu chvíli byl opravdu pán. Jenže… pán musí mít plán. No to by jsme došli. Nebo snad rebel sám, jenž ujme se opuštěných v době bezvládí? Ten jemuž nakonec všeho nezáleží na čemkoliv. Možná je to ten, kdo zná pravdu o konci a právě proto musí jít dál. První díl, druhý díl, třetí díl. Remake. Jestli je to tedy celé o tom, že není, co ztratit, pak se musí i víra ztratit. Pokud je to o tom, že je třeba mít, co dát, pak nikdo nemá víc než sám sebe a to minulé z čeho může těžit, z čeho může si vzít.

Jsou tedy obrazy a odrazy projevem vlastní volby? Projevem vlastní vůle? Nebo jde jen o odevzdanost tomu či onomu? Sám to nevím. Perspektivu utváří tři body se čtvrtým uprostřed, ke kterému se celá sbíhá. Jeden je málo. Jsou čtyři dost?

Snad jde nakonec jen o to, kam utéci, před tím co je právě teď, k tomu co teprve bude. Najít vhodnou chvíli ve vlastní mysli, kdy je třeba se vzdát, toho co je nám vlastní. Zvítězí-li nejsilnější, už není podstatné. Jde přeci jen o přežití jednotlivce mezi těmi, které lze nazývat „ostatní“. Pojmutí sémě tou nejslabší, na vrchol přežití tvé potomstvo vynáší. A zde se cítím zraněný, nebýt té síly v slabosti, byl bych nechtěný.

Prostě jen tak blábolím. Prostě jsem jen tak … tak.

Špatný vliv

Dnes si kladu otázku, jak je to s „těmi“ lidmi, kteří na mě mají „prý“ „špatný vliv“. V poslední době bych to vážně musel omezit jen na jednu personu. „Oni“ to nemohou být „ti“ lidé, když jich vídám „tolik“. Otázkou je spíš, kdo mi přináší, to oč bych stál. O špatné vlivy na vlastní osobu se postarám sám. Asi vážně ano – kdybych měl vytvořit vlastní profil, skončím jako Marge, které Lisa říká, že oni čekají, že budeš trochu lhát, když píšeš vlastní životopis. (Pohovor … Smithers: „Kazi-mu kazi-mí.“ Marge: „Prosím?“ Smithers: „Promiňte, moje Svahilština není asi tak dobrá jako ta Vaše. Vítejte u nás.“) Mám z toho jen jedno. Špatný vliv jakkoliv je dobře míněný, je stále špatným vlivem. A co se vám vlilo tam, kam jste nechtěli?

Koukám, že OFTekk.cz se pomalu mění na Blog Otce Fury – „BOF“ – volby do evropského parlamentu už nestíhám, tak že by snad příští volby do poslanecké sněmovny?

Podle někoho koho jsem zapomněl, je projevem bláznovství či šílenství neustálé opakování úkonů či činností vedoucích k nezdaru. Tam kde se nedaří, nechat ležet a běžet. No to jsem se asi musel zbláznit nebo rovnou zešílet. Toliko toho co jsem se snažil a toliko nezdarů z toho plynoucích a přes to všechno jsem neváhal pokusit se znovu a znovu. Skoro jako bych tu právě teď psal vlastní obhajobu – tak si to nepleťte s konstatováním … eh, vlastně naopak … mhm.

Kdy se lidský život vlastně změní, v čekání na smrt? Určitě to není v tu chvíli, v níž se odevzdá, ale v tu chvíli, v níž to vzdá. Je snad celý lidský život o touze po změně, touze po změně k lepšímu? Kladu si otázku, jestli to nejlepší není právě teď a tady a vyhlídka čehokoliv, co by se mohlo zdát schůdnějším, není jen fata-morgana. Ale vždyť ano, každý si rád hrabe na vlastním písečku. Vlastní přeludy o jednotlivém zázraku v množině o mnoho prvcích. Pokud jde o odevzdání, pak je to komu čemu, pokud jde o vzdávání, pak je to kdo co. A pokud z toho necítíte paradox vznikající mezi potřebami jednotlivce a skupiny, pak už necítíte vůbec nic. Slůvko kompromis bych opravdu rád nahradil slovem paradox. Velikost skupiny proti velikosti jednotlivce je dost často špatně pochopena, jelikož jednotlivec může svou velikostí ovládat skupinu. Já snad raději převýšení při výstupu do kopce, než při stoupání po zádech vlastních druhů na vrchol. A otázka udržitelnosti vlastní velikosti je pro mě klamavým zvlněním horkého vzduchu přinášející obrázky ze světa vzdáleného.

Jak hrozně blbě zní slovní spojení „ultra neutrál“? Zkusím si dát příklad na automobilu. Když u automobilu zařadíte neutrál, do kopce nejspíš nevyjedete, ale z kopce ušetříte palivo. A kdo by šlapal na plyn při jízdě z kopce? Takže ultra neutrální by u našeho vozu bylo asi vypnutí motoru – vždycky to můžeme někam dostrkat. 😀

Takže zpět na začátek? Špatný vliv. Měl jsem, stále mám, „ty“ lidi rád. Jenže s „nimi“ se prostě nedaří. Vždy se mi, nebo jim, něco nepovede ve vzájemném vztahu – nebo naopak, ale výsledek je stále stejný – VOID. Tak jako takhle teda – já prázdnotu celkem rád, spousta prostoru kam vykonat jakoukoliv potřebu, ale má to to nezbytně pitomé ale – někdy bych tu potřebu rád dělal někde, kde ji utvořil už někdo jiný – tomu se myslím, říká sdílení. Když má jednotlivec dostatečnou vlastní integritu, pak pro něj jakýkoliv špatný vliv znamená jen volání špatného vlivu do prázdnoty.

Má mnoho jmen – například jedno z nich je neřest. Je řest pak slovem opačným? Volám češtináře ku pomoci ohledně řesti. Je to jako psát o dobrozvyku. A proč mi slovo podlehnout zní tak sprostě? Prostě ležet dole. V.T.Marvin – „… hej dolej-si víc …“.

Tak tedy ano. Chci si sám sebe vážit alespoň trochu víc, alespoň tolik, abych nezostouzel sám sebe, tam kde to jen trochu jde. A když už to nejde před vámi, tak abych alespoň nezostouzel sám sebe před sebou. Skoro mám ten pocit, že když jsem takto sám před sebou zostuzen, mám náskok, než to udělá někdo jiný.

Takže zpátky ke slovu integrita. Českým překladem je slovo soudržnost. Jak je kdo pevný a celistvý. A až začnu blábolit, prosím, zastavte mě, mohl bych tu vaši narušit. Ale kdyby pochybnost byla tím, co rozbíjí celistvost, pak by se již vše rozpadlo. Takže míra pochybnosti a celistvosti? Tak to je tedy třeba posbírati se a použít velmi pevné pojivo na ty všechny kousky, které kromě sebe sama samy o sobě neutvářejí nic konstruktivního. Tak třeba těleso o velké hmotnosti prolétající pouze kolem, by mohlo vychýlit naši planetu z oběžné dráhy. Z toho mi plyne, že integrita znamená vychýlení jedním směrem – jedná se tedy o silný radikál. (Vážně jo?! Tak trochu vtip, ne?!)

Mocnost neznamená v sociálním prostoru vždy a nutně četnost. Mocnost je i o dělení. A pak fuj … množiny. Množiny jsou o vkládání do funkce a o výstupu. Sloučení dvou množin znamená větší mocnost. No a pak zpětná vazba. Ach jo. A třeba mé nechutné já neustále vysílá signály a zpětná vazba je nulová – nejspíše je na ní položen příliš veliký odpor. 😀 A ano, matematika se dá použít na sociální vazby – jelikož … jsou vazby i bez přídomku sociální – to je konkretizace a generalizace ty jeden. 😉 To se takhle řekne: „šíří se jako virus“ – jenže ten virus není jeden, jde o přenos vícero jeho bratří s obdobnou informací. A věřte mi, čím méně je obsaženo informace, tím lépe shrnouti celek v konečný fakt! (To je teorie o kompresi.) Větší množství té samé informace vytváří vyšší tlak. Avšak shrnutím je pak to jediné, čemu se říká fakt. Takže jak moc jsou pochyby důležité pro integritu jednotlivce? Tady se dostáváme k otázce hraniční. Jaká je hmotnostní kapacita sloučených pochybností, než se jejich tíhou jedinec zhroutí sám do sebe?

Takže asi dobrou noc všem?

O čem je OFTekk?

Vždy v těžkých dobách se lidé obraceli na kohokoliv jiného, než-li na mě. Všichni nejspíš vědí jaký jsem packal a že vše, co se mi kdy podařilo, bylo pouze se štěstím namísto dobyvačného úsilí.

Nikdy jsem nebral na lehkou váhu, když mi někdo říkal, že to, co dělám, je neproduktivní. Jen jsem prostě věřil, nebo možná doufal, že se jednou převrátí misky vah a z toho, co patlám, bude něco víc než jen pouhý sen či přání.

Snad jsem jen pomatený excelentními a špičkovými konstrukty, které jsou zastoupeny ve třídě A. Když mi někdo říká, že se to prostě musí umět, nejraději bych odpověděl, že prostého není nic.

A již jsem ochotný přiznat, že jednotlivec nezmůže nic, pokud za sebou nemá hordu věrných vazalů, nebo těch dychtivých po jeho místě. A ošálit lze kohokoliv, pokud jemu jen trocha pomoci ze strany třetí třeba.

Však nyní bych měl přejít k věci. O čem že je to ten OFTekk? OFTekk je o uznání. O uznání omylů, o uznání pravdy, o uznání skupiny i jednotlivce. Jelikož… i když člověk je jen jeden, je nás mnoho – OFTekk je legie jedné osoby. Rimmer: „… Ležión.“ OFTekk je Rimmer s dmoucími se nozdrami a Lister s kleštěmi na špagety rvoucí si chloupky z nosu. Kocour hledající svou družku a Kryton pohrdavě sloužící svému pánu, který mu tak káže. Jde o Homera sedícího na gauči s pivem ve své ruce, Marge pijící hořký pohár až do konce, Lisu uznávající hodnoty, Barta bořícího to co se ve zkratce namane.

Takže o čem že je to OFTekk? Je to jako klást si otázku o otazníku na konci věty. Všemocné nic. Bezmocné vše. Dva zápory co se v klad promění. Hlavně ať to není liché. A i kdyby to mělo skončit jako video o tajemství rýžových sandwichů Kirka Van Houtena, tak ať to něco někomu dá. I kdyby mělo jít o odstrašující vzor šáši Krustyho pro Lisu.

Takže o čem že je ten OFTekk? Je to o tom pořádně se přidusit cigaretou? Vyhrát zápas, nebo zápas v šachy? Je to o prohře v tom, co si mysl žádá? Možná je to zklamání sebe sama? Asi a snad je to o protikladech. A pokud ano, pak snad je jediným východiskem být zcela bez náboje a to tedy neutrální.

Takže o čem že je ta OFTekk? Nikdo nemá rád soudy. Možná a snad jen když mají pro veřejnost otevřené dveře – vy by jste se nekoukli? Nelze snad komukoliv cokoliv upřít? Upření upření. (To není vzlyknutí – to je o upření upření.) Je snad možné vést bitvu proti malým? Proti těm nejmenším, a pak si položit otázku, zda-li to za to stálo, až křivda padne na vaše bedra a její tíha vás bude drtit jako na horizontu událostí miniaturní černé díry?

To-ten-ta OFTekk. Po-ten-ta OFTekk je to… Po-ten-t-ní po něm či ní či-ní to. A elaborát když je kolektivní je pouhým kolaborátem. Kolaborující To po něm či-ní. Jenže To je budoucnost. To tu bude po vás. Kdyby jste To nechápali, tak je To většinou po vás. Nadáváte na To, bude To nadávat na vás. A pak To udělá to samé, co jste činili vy, protože to-To je vaše. A toto není Kansas a to-To není pes.

Nevěříte v osud? Od-tud až po-tam je ve vašich rukách obejmutí či odstrčení. Každý člen společnosti je vychováván od narození až po hrob. Přípustné je cokoliv a důležité je nepřipustit cokoliv, kdy by se To mohlo vzpouzet. Dvakrát je tolik toho, co bylo předtím, než se to nechalo znásobit. Položte si otázku jestli chcete revoltu (znovunapětí), nebo chcete přízeň? Každé pochopení má spojitost s úpadkem. Padajícího zachyťte pouze kdyby jeho pád měl být smrtelný. A zde přichází předvídavost – předejmutí neudálé skutečnosti. A ujmutí se zodpovědnosti. Jenže?! Komu se zodpovídat jinému než sobě samým. Kdyby jste To nechápali, nechali jste To nejspíš koukat na televizi bez vaší přítomnosti. A o televizi?! Televize je výchovným prostředkem pouze ve chvíli, kdy se dá produkce označit za kvalitní – a to je jako jaká? Necháte vaše To, koukat na zpravodajství na ČT24 nebo spíše pustíte ČT:D? Věříte na zámky? Nebo na Zámky?

A teď něco o Furovi. Do svých 12-ti let jsem se barikádoval pod peřinu a za polštář proti Freddymu Krugerovi, kdyby náhodou vylezl ze skříně, která nešla zavřít. No a pak se rodina *** stěhovala. *** – tomu se říká soukromí. Takže Karle až mě budeš zase pronásledovat po zahradě se svetrem co má pruhy, kloboukem a rukavicí s noži a já se ze strachu přidám k tobě – raději mě zabij – protože tak jak jsem to tenkrát nahrál já, neodpovídá skutečnosti. Kdyby tedy filmy byly skutečné. Že…

… že by to bylo jinak? Tak jak to tedy je? Kterým směrem se ubírá duše abstinenta sexu? Má dáti, dal. Nedal a nedá, jelikož nemá kam dáti. Ve zjevení zcepení. A nevíte. Tak to jsme na tom stejně. Nevím kam dáti své To. Protože pro to-To jsou potřeba alespoň dva rozlišného složení. A \(XY or XX = XX + XY\) A to má být o pravém či levém operandu? Van Houten rulez!

Takže kladu otázku – jak se dá přežít 10+ piv? A v tu chvíli, v níž se bortí hranice mezi intelektuálem a proletářem zbývá jediná otázka a to je proč? Je to vyšší princip, nebo pouze potřeba přežití? I já chci žít. I-á oslíku? Jsou opravdu všechna má vyústění tupá? Jako Ignor v gumídcích? Jako Tupouni? Co bylo na začátku otázkou o OFTekku vyústí v podstatu existence? Existence jednotlivce? – Protože nikdo víc nechce být OFTekk? A nyní osobně – kde je Tomáš, tak to máš, a kde je Vladimír, co vládne a má přinášet mír? Kde je Martin na svém koni a kde jsou Petr s Pavlem – ti co dřou? A víra ve chvíli stává se potřebou vůči všem, kteří kdy byli a budou a možná nebudou. Jediné co jsem po vás chtěl, aby jste mě vedli směrem k novým počátkům. Byli jste více, než sám dokáži nabídnout, abych z vás mohl si brát to, co inspirací jest. Abych ve vás spatřil vše co bylo a bude. Můj problém – chtěl jsem, aby jste byli něčím víc, než čín jste. A i přes míru všeho, čím jsem si přál aby jste byli, neztrácím víru v sebe a vás. Nemusíte kázat či ukázat. Jsem vy a vy jste já ať čtete nebo jen přehlížíte směrem vpřed.

Tak to je OFTekk. Víra a spotřebič k vypnutí. Jak se komu zachce. Přidat či odebrat. Někteří jsme zařízení a jiní jsme jen zařízení – k odebrání.

Fura musí zabrat (znovu)

\(P(x) = x^5 + 2 x^3 + 3 x^2 + 5 = 0\)

Vždy když se ve svém životě vracím zpátky k tomu, co jsem z toho či onoho důvodu opustil, zjistím, že to nebylo jednoduché tenkrát a nebude to jednoduché ani na novo.

Tentokrát se vracím k tomu, co jsem chtěl utvářet již v roce 2005. Jako vždy u toho, co začínám (třeba právě znovu), je počátek plný nadšení a vášně, a pak pomalu přichází spaření snu přílišnými nároky na sebe sama a nízkým prahem pro trpělivost. Říkám si pak, že Řím nepostavili za den a bořím tuto představu otázkou: „A kolik mám vlastně mít na co času?“

Jde o to stanovit si priority a vyvážit průběh tím, co je ještě akorát a co je již příliš a mělo by být přesunuto na samý konec a rozhodně ne zvažováno jako skutečný cíl na samém začátku věci.

Občas myslím na to, jako že: „Keep It Simple Stupid“. Ale je to pak opravdu tím, o co bych stál? Proč vlastně ne – i \(E = m c^2\) je poměrně jednoduchá věc – tedy alespoň na první pohled ano …