Škytnutí druhé

Fura COMEs Back. Musím si klást otázku, co že je vlastně to, co je ještě bezpečné a co už je nebezpečné. Internet obsahuje velké množství nebezpečných zdrojů informací. Jsem pak i takovým zdrojem nebezpečí já? Nemám žádnou zpětnou vazbu ohledně věcí/úmyslů (seč i nezamýšlených), jenž jsem kdy na plén internetu umístil. Budu se jen utěšovat smyšlenkou, že tomu tak není. Domnívám se, že jsem moc malý na to, abych pohnul ledy světa svým chováním sám sebou tak často považovaným za deviantní. Jak jinak to brát na okraji světa uprostřed Tesca. Kdybych si měl vzpomenout, jak jsem přešel ze slepé důvěry k slepé nedůvěřivosti, mohl bych jen oznámit, že se jednalo o okamžik. Nejmenší zlo je nejspíš tím nejlepším úmyslem. A strach vyjádřit své pochyby mne tlačí ke zdi. Vlastně a totiž jaký má vůbec smysl pochybnost o čemkoliv z čeho pravda nikdy nevykoukne ani nejmenší škvírkou a kdo se slepou myslí by se chtěl stát soudcem, aby mohl za vinu poslat objekt katu. Být konkrétní také bolí a je tak snadné narazit tak na odpor. A názor nás stojí víc než hmotné statky. Zaprodat vlastní duší za rozkol ve věci pochybné. Tak proč někteří nechápou ani ten starý zákon. Vše co píši je jen mávnutí rukou do větru a i mě samému jsou tato slova bzučením mouchy ve vlastních uších (ó, svatý Waltari). Vše už bylo řečeno poprvé a zopakováno nesčetněkrát. Vlastně se z mé strany jedná nejspíše jen o další marnivost. Jaká je vlastně ta správná výchova? Ke cti? A tady už se dostávám na vratké nestabilní podloží otazníků na konci vět a odpověď neznám. Jak by vůbec mohl být jedince pouze čestným, když takovým jednáním může poškodit sám sebe. Musel by se spolehnout na soucit těch „druhých“. Chybami se člověk učí. A definitivní příručka k životu není v žádném z knihkupectví a ani v digitální podobě k mání. Empiricky bezduchý konstrukt v mé mysli plesá radostí nad tíhou slov obsažených v tomto textu. Staletími a dobami kovů vžitá potřeba vytěžit maximum ze zdrojů, které jsou dosažitelné a k dispozici. Nutkavé volání po přetavení získaných nerostů na účelné a nutně nepostradatelné cokoliv. A tak tu sedím a všechna slova zdají se prázdnější, než zdála se kdykoliv dříve. Cítím se bezmocný sám k sobě. Jestli je vlastně vůbec možné věřit tomu, že pravda je jen jedna, když každý může mít tu vlastní. Kdysi jsem obdržel otázku, kam že to vlastně tak spěchám. Nevěděl jsem to tenkrát a nevím to ani dnes. Mohl bych jen říct, že jsem nejspíš doufal, že tak alespoň někam dojdu. Neumím být součástí čehokoliv většího. Znám však spoustu malých slepých uliček. Tento text je nejspíš jednou z nich, což však nedokáži sám posoudit. Tak si říkám, že příště napíšu něco víc vtipného, ona i ironie může být užitečná, většinou bolí méně než pravda (vlnka sem a vlnka tam, vedu si loďku svou a už nehledám břeh, kde bych zakotvil, nenašel jsem v současnost a takový, kde spočinul bych rád nejspíš ani není). Jsem tak moc pyšný na vlastní pochyby a mám tak moc veliký strach ze lži, že už nejsem schopen uvěřit téměř čemukoliv, ale dokažte, že toto je ta pravda. A jak jinak zakončit tento dlouhý povzdech, než slavným výrokem, že pravda a láska zvítězí, možná malým dodatkem, že se již jistě všichni velice těší.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

*

code