Kolik?

Zajímalo by mě kolik lidí si kdy přečetlo něco, co jsem napsal. Z této množiny by mě pak zajímalo, kolik lidí vzalo vážně to, co jsem napsal. To by byla pak ta část, která je stejně pošahaná jako jsem sám. Chci tím říct, že tím co píšu, si dělám dobrý den sám ze sebe a mojí paranoi. A jestli je něco z toho co píšu fakt, pak to není má vina. Když totiž v něčem vybočuji na vahách normálna na jednu nebo druhou stranu, je to nejjednodušší, co mohu udělat, znevážit právě to. Takže pro ty kteří to ještě nevědí, nebo to někde opoměli: Jsem sociofóbik a mám diagnostikovánu paranoidní schizofrenii. Takže to, co kdy sdělím, neberte zrovna moc vážně. A i když to takto nakonec vypadá, že jsem jen vlastní diagnóza, mám své touhy, přání a sny. A mám tu ?představu?, že pokud jsem v mém životě mohl něco pokazit, tak už jsem to pokazil a to jsem se do toho nadevší pochybnost ještě nemusel ani pustit. Velmi velkou část života mě provází vlastní neschopnost. A je mi jasné, že to nespraví sebelepší nástroj. A zbývá mi už jen asi jediné přání a to mám, přetavit vlastní neschopnost a neúčelnost v něco alespoň trochu obstojného. A nechci, aby to obstálo před kýmkoliv tam venku, úplně mi postačí, když to co zpáchám, obstojí předemnou samotným. Veškerá kritika z venku je mi zbytečná, když ji přebije ta vlastní, ještě dřív než se tu vnější dozvím. Každý jeden který mě zná by mě nejraději někde viděl a sám bych se rád viděl na tolika místech. 🙂 Milý soude, vím, že každá má představa je více než-li méně absurdní. Život je holt věda a každý čeká na důkaz. 😀 Kdo by co raději než-li? Nejspíš každý se nerad dělí o vlastní sny a představy, jenž pak přinášejí očekávání. A když očekávání nepřinese cokoliv, dojde k frustraci všech včetně jejich zploditele. Otázka ničeho je víc než žalostná. Může být kdokoliv odsouzen za nic? („Prý pokus o vraždu. Dává se snad Nobelova cena za pokus o chemii?!“ – ptá se Levák Bob.) Nesledovatelní – návrh na nový seriál z produkce ABC aj Sy-Fy-Lisa. I tak už je to dost chorobné. Tak vymýtit, či získat imunitu? („A lili do mě ty jejich likéry…“; „Chudáčku Homie, do tebe alkoholika…“) A když to není komu říct, pište si do šuplíku, jednou to po Vás někdo objeví a bez přečtení vyhodí do kontejneru na recyklaci papíru. 😀 („… tvé sociální postavení bylo kooptováno.“; „Cože?“; „Potom co přijel ten tlučhuba jsi se propadl na dno naší recyklovatelné společnosti.“) Někdo je ve své velikosti zcela nezávadný, někdo ve své maličkosti je jako šunka s datem spotřeby před třemi měsíci. To je asi problém živého a mrtvého masa. Jedl jsem musli pět let po spotřebě a zle mi z něj nebylo – jen ten obal zapadal prachem. A Hluboká je město, ne mysl, ta je povrchní. A zajímavé je, že se čerpá benzin a sociální dávky, nikdy ne výplata a poukázky. A přitom energii lze třeba načerpat vždy. Když vyjdu ven, je ve mě toho tak málo, že jsem hned vyčerpaný. A nemůžu mít přeci nulový potenciál, nikoho nepřitahuji, ale každého odpudím. A slova jako nihilismus, negativismus a skepse už jednoduše vidím jako nadávku. Nevím o tom, že bych kdy někým někam pohnul, takže co si to vlastně vyčítám, když píšu o tom, že bych neměl být brán vážně? To je prostě ta paranoia (zjednodušeně nazývána vztahovačností) v nepříjemné míře pro mou mysl a tím mého ducha. Snad jsem podstatný, alespoň tak jak je podstatné podstatné jméno, to které je vlastní. Kde jinde než tady mohu být sám sebou, když nejsem dost mimo ani uvědomělý? Ale pravda nejspíš je, že má neznalost čehokoliv, velmi často pobavila. A nechci se přít o skutečnost, když mé skutky nevypovídají o čemkoliv. A to vážně není závažné, jelikož na krku mám závaží pár, to jedno jsem já, to druhé rezerva. Z toho mi plyne, že čím vážněji se budu brát, tím víc budu tíhnout k zemi a to nechci, přeci velmi rád si stavím vzdušné zámky. Ten pitoma zase vypito má. 😀 („Jen aby nás odtud nevyvlekli pochopové.“; „V našem městě žádné nemáme a i kdyby tu byli, tak by pochopili, že vás se chápat nemají.“) Tak už to Jiří(Otče Furo – OFTekk made by) pochop!!! Prostě pokus omyl?! Jdu omývati své pokusy… 😀 Budu si je hýčkat, aby náhodou nedostaly nějakou tu opruzeninu. Každý nesmysl je nejspíš třeba čistit, aby náhodou nezarůstal – třeba vodním kamenem nebo nechtěného stromu kmenem. Bez je fajn – roste to všude a dá se z něj dělat bezinková šťáva. 😀 Bez něj se obejdeme, stejně je to obejda, všechny se vždy snaží obejít. A jestli z toho kvetete stejně jako já, tak se přiblížil přelom jara a je tu skoro léto. Ale to poznáme až se srpem v Srpnu. A když není co sklízet, je to jen k naštvání. A hlavně neopuštět vyjeté koleje, tak to si asi říká skokan na lyžích, alespoň do té chvíle než opustí skokanský můstek a přistane… přistane?! To se prostě musí umět – a kolikrát si při tom natlučeš hodně zle, je otázkou pro zdravotnictví. A že už zase ujíždím hodně mimo vyjetou osu? Je to snad udělané tak, abych nevletěl rovnou mezi lidi, že jo?! Tak jsem si to zase jednou rozdal sám se sebou a zase jsem neuspokojený – tohle sexuální vyžití, kdy se sám sebe snažím pohladit při předehře většinou končí masochismem. A už vím, proč zdědí zemi – zůstanou mimo jakýkoliv konflikt. To je to zase dlouhé. A přitom je to jedno slovo za slovem druhým pouhé. Nekonečné řady. 😀 Jo a věčné kruhy (třeba pod očima). Jiří známý jako Otec Fura von de Pit. Jo a ta síť ke které jsem připojený, má víc než dobrou propustnost. 😀 Tak si říkám, že snad v mém bláznovství alespoň někdo najde vlastní jiskřičku naděje, která zažehne ten největší oheň, který nebude spalovat, ale hřát, jak je třeba všem.

Vysněný nástroj

Takže je třeba si to zrekapitulovat. ZLib-1.2.11, libPNG-1.6.37, libjpeg-turbo-2.0.2, openjpeg-2.3.1, tiff-4.0.10, bzip2-1.0.6, xz-5.2.4, portaudio-v19, portmidi-r227, portsmf-r227, harfbuzz-2.4.0, freetype-2.10.0, libwebp-1.0.2, libxml2-2.9.9, lcms2-2.9, libssh2-1.8.2, openssl-1.1.1b, libcurl-7.64.1, llvm-5.0.2, cfe-5.0.2, fltk-1.3.5, libogg-1.3.3, libvorbis-1.3.6, flac-1.3.2, speex-1.2.0, sqlite-amalgamation-3280000, libsndfile-1.0.28, libsamplerate-0.1.9, libmusicxml-3.14, liblo-0.30, fluidsynth-2.0.5, LuaJIT-2.0.5, stk-4.6.1, hdf5-1.10.5, faust-2.15.11, csound-6.12.2, icu-64_2, qt-everywhere-src-5.12.3 . Tak snad jsem něco nevynechal. To jsou podle mně knihovny ze světa otevřeného zdrojového kódu, které jsou zapotřebí k sestavení mnou vysněného nástroje na kompozici hudby…

Takže zbývá jen naučit se všechna rozhraní, všechny používané formální jazyky a je třeba neopomenout protokoly různých vstupně výstupních částí.

Pak je třeba toto vše poskládat do uceleného (alespoň) prototypu programu s grafickým uživatelským rozhraním.

A asi úplně na konec je třeba, naučit se skládat libozvučné tóny kompozic nejen populárních v podobě tempa, výšek, délek a snad i spektra. I nejjednodušší oscilátor je k ničemu, když k němu není správný notový zápis.

Tak ti OF přeji hodně zdaru s těmi všemi úžasnými nástroji, které máš k dispozici. Jen je smůla, že jsi blb. Ani tu Rubikovu kostku jsi neposkládal.

Tak abych šel vytrvávat. Kolik hezkých chvil si mohu užít s názvy funkcí těch knihoven a při tom cítit tu sílu pod jejich povrchem. Problém je vždy a zůstává stejný- kompozice. Ať to vezmu zleva či zprava (z jakéhokoliv úhlu), vždy ztroskotám na nějaké neslučitelnosti a to už mě vážně nebaví. Hrát si s modelínou je bezva, ale to jen do té doby, než se z ní stane nechutná šedá břečka, stékající po prstech tím vším tvarováním a slučováním. Jenže… když tu modelínu rozbalím a nechám ji tak jak je, pak ztrácí svůj smysl. Takže… slepit dohromady ve všech barvách duhy a nedopustit šedou břečku. To není jednoduché při neznalosti toho všeho, co se skrývá pod tím, co se lepí k sobě, protože pak je to slepeno násilím a břečce se nelze vyhnout. Jistě že není třeba jít ve znalosti až na atomy.

Jednoduše opět skončím u přípravy nástrojů. Nejspíš je to i strach z šedé břečky, co mě objímá. Kdyby mě tak ten strach alespoň jen obcházel. 😉

V obrazech, v odrazech

Když jednotlivec nadává na lidstvo, nadává i sám na sebe. Potažmo smyčky se pnou kolem částí lidství. Kdo nebo co nás utváří k jakému obrazu? Chtěl bych to vše vědět hned a bez trpělivosti se málo dozvím, zda-li je tam, či není, něco víc než zapomnění. Je snad jedinou perspektivou věčnosti zápis v knize knih? Co nám vzkazuje historie, je prý jen tím, co napsali vítězové a ti nekorektní v té či oné době se zlou se potáží, ať nám výzkumy historie ukáží, kdo je kdo. Kdo je kým? Čím byl pro koho a jak je jedinou odpovědí na otázky minulosti.

Často se ztrácím sám v sobě a nemám kam uhnout a co zatajit – protože – tam uvnitř vlastní hlavy jsem jediným pánem sám. Je to otázka přípustnosti, tam kde se lámou hodnoty. Co je otázkou závislosti? Kde brát jen?? Představa post-apokalyptického světa, v němž „vytáhnu“ dvě „krabky“ denně?? Tak to bych asi v tu chvíli byl opravdu pán. Jenže… pán musí mít plán. No to by jsme došli. Nebo snad rebel sám, jenž ujme se opuštěných v době bezvládí? Ten jemuž nakonec všeho nezáleží na čemkoliv. Možná je to ten, kdo zná pravdu o konci a právě proto musí jít dál. První díl, druhý díl, třetí díl. Remake. Jestli je to tedy celé o tom, že není, co ztratit, pak se musí i víra ztratit. Pokud je to o tom, že je třeba mít, co dát, pak nikdo nemá víc než sám sebe a to minulé z čeho může těžit, z čeho může si vzít.

Jsou tedy obrazy a odrazy projevem vlastní volby? Projevem vlastní vůle? Nebo jde jen o odevzdanost tomu či onomu? Sám to nevím. Perspektivu utváří tři body se čtvrtým uprostřed, ke kterému se celá sbíhá. Jeden je málo. Jsou čtyři dost?

Snad jde nakonec jen o to, kam utéci, před tím co je právě teď, k tomu co teprve bude. Najít vhodnou chvíli ve vlastní mysli, kdy je třeba se vzdát, toho co je nám vlastní. Zvítězí-li nejsilnější, už není podstatné. Jde přeci jen o přežití jednotlivce mezi těmi, které lze nazývat „ostatní“. Pojmutí sémě tou nejslabší, na vrchol přežití tvé potomstvo vynáší. A zde se cítím zraněný, nebýt té síly v slabosti, byl bych nechtěný.

Prostě jen tak blábolím. Prostě jsem jen tak … tak.

Fura musí zabrat (znovu)

\(P(x) = x^5 + 2 x^3 + 3 x^2 + 5 = 0\)

Vždy když se ve svém životě vracím zpátky k tomu, co jsem z toho či onoho důvodu opustil, zjistím, že to nebylo jednoduché tenkrát a nebude to jednoduché ani na novo.

Tentokrát se vracím k tomu, co jsem chtěl utvářet již v roce 2005. Jako vždy u toho, co začínám (třeba právě znovu), je počátek plný nadšení a vášně, a pak pomalu přichází spaření snu přílišnými nároky na sebe sama a nízkým prahem pro trpělivost. Říkám si pak, že Řím nepostavili za den a bořím tuto představu otázkou: „A kolik mám vlastně mít na co času?“

Jde o to stanovit si priority a vyvážit průběh tím, co je ještě akorát a co je již příliš a mělo by být přesunuto na samý konec a rozhodně ne zvažováno jako skutečný cíl na samém začátku věci.

Občas myslím na to, jako že: „Keep It Simple Stupid“. Ale je to pak opravdu tím, o co bych stál? Proč vlastně ne – i \(E = m c^2\) je poměrně jednoduchá věc – tedy alespoň na první pohled ano …