Kolik?

Zajímalo by mě kolik lidí si kdy přečetlo něco, co jsem napsal. Z této množiny by mě pak zajímalo, kolik lidí vzalo vážně to, co jsem napsal. To by byla pak ta část, která je stejně pošahaná jako jsem sám. Chci tím říct, že tím co píšu, si dělám dobrý den sám ze sebe a mojí paranoi. A jestli je něco z toho co píšu fakt, pak to není má vina. Když totiž v něčem vybočuji na vahách normálna na jednu nebo druhou stranu, je to nejjednodušší, co mohu udělat, znevážit právě to. Takže pro ty kteří to ještě nevědí, nebo to někde opoměli: Jsem sociofóbik a mám diagnostikovánu paranoidní schizofrenii. Takže to, co kdy sdělím, neberte zrovna moc vážně. A i když to takto nakonec vypadá, že jsem jen vlastní diagnóza, mám své touhy, přání a sny. A mám tu ?představu?, že pokud jsem v mém životě mohl něco pokazit, tak už jsem to pokazil a to jsem se do toho nadevší pochybnost ještě nemusel ani pustit. Velmi velkou část života mě provází vlastní neschopnost. A je mi jasné, že to nespraví sebelepší nástroj. A zbývá mi už jen asi jediné přání a to mám, přetavit vlastní neschopnost a neúčelnost v něco alespoň trochu obstojného. A nechci, aby to obstálo před kýmkoliv tam venku, úplně mi postačí, když to co zpáchám, obstojí předemnou samotným. Veškerá kritika z venku je mi zbytečná, když ji přebije ta vlastní, ještě dřív než se tu vnější dozvím. Každý jeden který mě zná by mě nejraději někde viděl a sám bych se rád viděl na tolika místech. 🙂 Milý soude, vím, že každá má představa je více než-li méně absurdní. Život je holt věda a každý čeká na důkaz. 😀 Kdo by co raději než-li? Nejspíš každý se nerad dělí o vlastní sny a představy, jenž pak přinášejí očekávání. A když očekávání nepřinese cokoliv, dojde k frustraci všech včetně jejich zploditele. Otázka ničeho je víc než žalostná. Může být kdokoliv odsouzen za nic? („Prý pokus o vraždu. Dává se snad Nobelova cena za pokus o chemii?!“ – ptá se Levák Bob.) Nesledovatelní – návrh na nový seriál z produkce ABC aj Sy-Fy-Lisa. I tak už je to dost chorobné. Tak vymýtit, či získat imunitu? („A lili do mě ty jejich likéry…“; „Chudáčku Homie, do tebe alkoholika…“) A když to není komu říct, pište si do šuplíku, jednou to po Vás někdo objeví a bez přečtení vyhodí do kontejneru na recyklaci papíru. 😀 („… tvé sociální postavení bylo kooptováno.“; „Cože?“; „Potom co přijel ten tlučhuba jsi se propadl na dno naší recyklovatelné společnosti.“) Někdo je ve své velikosti zcela nezávadný, někdo ve své maličkosti je jako šunka s datem spotřeby před třemi měsíci. To je asi problém živého a mrtvého masa. Jedl jsem musli pět let po spotřebě a zle mi z něj nebylo – jen ten obal zapadal prachem. A Hluboká je město, ne mysl, ta je povrchní. A zajímavé je, že se čerpá benzin a sociální dávky, nikdy ne výplata a poukázky. A přitom energii lze třeba načerpat vždy. Když vyjdu ven, je ve mě toho tak málo, že jsem hned vyčerpaný. A nemůžu mít přeci nulový potenciál, nikoho nepřitahuji, ale každého odpudím. A slova jako nihilismus, negativismus a skepse už jednoduše vidím jako nadávku. Nevím o tom, že bych kdy někým někam pohnul, takže co si to vlastně vyčítám, když píšu o tom, že bych neměl být brán vážně? To je prostě ta paranoia (zjednodušeně nazývána vztahovačností) v nepříjemné míře pro mou mysl a tím mého ducha. Snad jsem podstatný, alespoň tak jak je podstatné podstatné jméno, to které je vlastní. Kde jinde než tady mohu být sám sebou, když nejsem dost mimo ani uvědomělý? Ale pravda nejspíš je, že má neznalost čehokoliv, velmi často pobavila. A nechci se přít o skutečnost, když mé skutky nevypovídají o čemkoliv. A to vážně není závažné, jelikož na krku mám závaží pár, to jedno jsem já, to druhé rezerva. Z toho mi plyne, že čím vážněji se budu brát, tím víc budu tíhnout k zemi a to nechci, přeci velmi rád si stavím vzdušné zámky. Ten pitoma zase vypito má. 😀 („Jen aby nás odtud nevyvlekli pochopové.“; „V našem městě žádné nemáme a i kdyby tu byli, tak by pochopili, že vás se chápat nemají.“) Tak už to Jiří(Otče Furo – OFTekk made by) pochop!!! Prostě pokus omyl?! Jdu omývati své pokusy… 😀 Budu si je hýčkat, aby náhodou nedostaly nějakou tu opruzeninu. Každý nesmysl je nejspíš třeba čistit, aby náhodou nezarůstal – třeba vodním kamenem nebo nechtěného stromu kmenem. Bez je fajn – roste to všude a dá se z něj dělat bezinková šťáva. 😀 Bez něj se obejdeme, stejně je to obejda, všechny se vždy snaží obejít. A jestli z toho kvetete stejně jako já, tak se přiblížil přelom jara a je tu skoro léto. Ale to poznáme až se srpem v Srpnu. A když není co sklízet, je to jen k naštvání. A hlavně neopuštět vyjeté koleje, tak to si asi říká skokan na lyžích, alespoň do té chvíle než opustí skokanský můstek a přistane… přistane?! To se prostě musí umět – a kolikrát si při tom natlučeš hodně zle, je otázkou pro zdravotnictví. A že už zase ujíždím hodně mimo vyjetou osu? Je to snad udělané tak, abych nevletěl rovnou mezi lidi, že jo?! Tak jsem si to zase jednou rozdal sám se sebou a zase jsem neuspokojený – tohle sexuální vyžití, kdy se sám sebe snažím pohladit při předehře většinou končí masochismem. A už vím, proč zdědí zemi – zůstanou mimo jakýkoliv konflikt. To je to zase dlouhé. A přitom je to jedno slovo za slovem druhým pouhé. Nekonečné řady. 😀 Jo a věčné kruhy (třeba pod očima). Jiří známý jako Otec Fura von de Pit. Jo a ta síť ke které jsem připojený, má víc než dobrou propustnost. 😀 Tak si říkám, že snad v mém bláznovství alespoň někdo najde vlastní jiskřičku naděje, která zažehne ten největší oheň, který nebude spalovat, ale hřát, jak je třeba všem.